2007


Jako vzpomínku na Vánoce jsme si 14.1. zazpívali v křenovickém kostele a tamní výbornou akustiku ještě trumfla péče varhanice paní Hany Holomkové; nebýt sbormistra, cítili by se všichni zbývající pěvci jako v bavlnce. Zbývající proto, že absence si docela důkladně pohrála se sbormistrovými nervy a nakonec i s programem, který musel být proti slavkovskému koncertu obměněn. Tehdy jsme se rozloučili s již bývalým předsedou Milanem Vostřelem, který, řečeno slovy starého kronikáře, se vydal hledat své štěstí jinde.

To jsme netušili, jak bude příprava na novou sezónu pokračovat. Původně na nás byla přichystána mše Es-dur Jakuba Jana Ryby z roku 1809, kterou bychom provedli v polovině roku i s orchestrem. Kolem křenovického koncertu však situace nezaručovala plné zkouškové nasazení, takže jsme začali cvičit náhradní Fibichovu mši, ale opět vše vázlo na absenci sopránů. Sbormistr v zoufalství sáhl po technickém řešení, které se sice ze situace cnostně vylhalo, ale pro zbývající zpěváky to byl pořádný záběr. Lottiho tříhlasá mše B-dur byla svou délkou i náročností zpočátku dosti krušným stupínkem k dokonalosti.

Velikonoce

jsme sice odvedli ke spokojenosti posluchačů, ale sami jsme cítili, že jsme jim nedali to, co obvykle a trochu jsme se spolehli na svou zkušenost a částečně i na to, že jsme začali spolupracovat na našem hlasovém projevu se studentkou posledního ročníku JAMU Kamilou Sokolovou z Bučovic. Nutno řící, že po úvodních poloindividuálních konzultacích na sobě mnozí podle jejích pokynů zapracovali a zvuk celého sboru se výrazně změnil k lepšímu. Bylo to velmi zapotřebí, to nejlepší nás teprve čekalo.

Tonda Slováček, po předchozím dlouhém balancování mezi zdravím a nemocemi, si nakonec vytáhl z osudu nedomykavost hlasivek a nejméně na měsíc zmizel. Bylo to týden předtím, než jsme vystoupili v Brně v katedrále na Dni slavkovského děkanství 6.5.2007 odpoledne, když jsme to ráno ještě ve Slavkově zvládli premiéru Lottiho mše. V Brně jsme si vybrali místo, které náš zpěv dokonale roznášelo po celé katedrále, aniž bychom přepínali hlasivky. Bylo to rozhodnutí sebezáchovné, protože trio Hlaváčků v basu by ani v největší zuřivosti nemělo naději proti dvojnásobné síle tenorů či altů. Zejména vášnivým Pergolesiho O sacrum convivium jsme si vysloužili uznání katedrálního varhaníka Petra Koláře, který na naše zpěvy navazoval inteligentními, stylovými dohrami.

Würzburg

vypukl týden nato, tedy 11.-13.5., kdy jsme hostovali na oslavách svátku sv. Jana Nepomuckého, které již mají ve Würzburgu dlouhou tradici. Ale po pořádku. Loni se ve Slavkově stavovala delegace z farnosti Margetshochheimu, kde byli ubytováni poutníci Světového dne mládeže 2005. Ve skupině byl i pan Hans-Peter Dörr, diecézní místopředseda Ackermann-Gemeinde a P. Milan Vavro tehdy vyzval sbor, aby hostům na zahradě u sester krátce zazpíval. Bylo z toho oficiální pozvání do Würzburgu. Když už nám sopránový mor zabránil nacvičit klasickou čtyřhlasou mši, vezli jsme ssebou aspoň tříhlasou mši Antonia Lottiho a další maličkosti z doby svatořečení Jana Nepomuckého.
Vyvedli jsme Němce z míry už svým příjezdem, místo v devět o půlnoci. Měly na tom velkou zásluhu i zastávky v Brně a v Praze, kde jsme na přání hostitelů přibírali 3 členy Jugendaktion, cestující rovněž do Würzburgu (stále usměvavý Sebastian Kraft nám několikrát krásně tlumočil). Ještě že jsme navrhli, aby ke sjezdu z německé dálnice přijel někdo s autem, protože i zpětně jsme se navádění telefonem docela zděsili, pravděpodobně by se cesta ještě poněkud protáhla. Hostitelé statečně čekali a dokonce se snažili o úsměvy. Následně pro některé z nás nastaly šokující chvíle, neboť náš návrh, kdo s kým chce být ubytován, byl hostiteli brán jen velmi orientačně. Vše šlo ráz na ráz, než jsme se rozkoukali, byli jsme rozřaděni do rodin a konečně i Majka Hošková se zoufalým výrazem ve tváři zmizela z dohledu.
Ráno bylo všechno jinak. Obavy zmizely, tváře mírně zářily, každý zjistil, že je ubytován nadmíru pečlivě. Den byl ale náročný. Prohlídka vinného sklepa biskupské rezidence nám nedělala žádní potíže, naopak jsme byli i ochotni zakončit ji menším koštem vína, ale měli jsme přísnou průvodkyni z Hlučína, která hlídala hodiny jak rys. Prohlédli jsme si katedrálu a hlavně Marienkapelle, kde jsme měli večer vystupovat, absolvovali oběd v jídelně Charity a šli využít plánovanou hodinu v Marienkapelle s varhanicí Ivou Slancovou. Všechno šlo podle plánu, než jsme přišli ke kostelu. Tam skoro u dvěří duněla nějaká skupina tak mocně, že jsme stačili vydechnout sotva dest tónů pro akustickou orientaci sbormistra, výhradně v pauzičkách mezi písničkami. Doslova jsme utekli a naštěstí nalezli azyl v Kilianhausu, kde sídlí i Ackermann-Gemeinde, a to v místnostech, které nám původně měly sloužit jen jako převlékárny. Na 3 hodiny odpoledne jsme přiběhli zpět do jídelny na besedu mimo jiné s královéhradeckým biskupem Msgr. Dominikem Dukou a P. Dietgerem Demuthem, zástupcem Renovabis-Aktion, také Jana Šilerová a Mirek Slováček řekli něco o naší farnosti. Na co zapomněl, doklepl P. Milan. Co říkali Němci, jsme se dověděli z pečlivého překladu prof. Marty Kuchtové, nás překládal Sebastian. Také jsme si podle přání hostitelů zpívli dvě lidůvky. Po večeři už mírné rozezpívání a do kostela. Sláva obrovská, kopa kněží, korporace s prapory, varhany hřměly naplno. Akustika byla báječná, takže jsme ji utáhli i ve své pochroumané sestavě (mimochodem na poslední chvíli zůstal doma poslední bas Jura Hlaváček, tak to lepil astmatický sbormistr s Pavlem po boku). Kupodivu při zpěvu vždy kašel zmizel (nepředstíral jej jen proto aby byl litován?). Po mši sv. se vybral průvod na Starý most k pietní vzpomínce na sv. Jana Nepomuckého. Tam jsme měli spoluúčinkovat při zpěvu svatojanské písně, jenže komunikace nějak uvázla, takže všechny sloky nakonec zpíval lid, netušící, o co přišel. Večerní zpětné převlékání bylo zpestřeno kličkováním Kilianhausem, protože klíče od normální cesty zůstaly někomu v kapse. Zhruba do půlnoci jsme byli všichni u svých.
Na neděli jsme doufali, že při ranní mši sv. provedeme něco jednoduššího, ovšem hostitelé si snad mysleli, že nám naopak velmi ulehčí práci, když okopírují program ze soboty. Když se to sbormistr dověděl několik okamžiků před začátekem, málem potřeboval nosítka, protože na další zpívání a zároveň dirigování erch polyfonie nenacházel sil. Aspoň Communio jsme vyplnil Mozartovým Ave verum, abychom soprány nevezli úplně zbytečně. Přesně podle předpokladu - Ivě Slancové stačilo pár akordů a udání tempa, pak se už jen tvářila, jako by s námi hrála od nepaměti.
Co jsme nemohli provést do té doby, ukázali jsme aspoň ve farní jídelně před obědem. Novákovou Obětí jsme si spravili chuť a čtyřhlasá píseň k sv. janu Nepomuckému, kterou nám hostitelé poslali pro orientaci v ženském dvojhlase, je přimněla k tomu, že si její noty vyžádali. Po obědě jsme stihli korporativní zmrzlinu, kratkou siestu v zahradě bývalého biskupského letního sídla a po druhé odpoledne jsme už svištěli domů. Vybaveni od našich báječných hostitelů proviantem na několik týdnů jsme na zpáteční cestě hladem a žízní rozhodně netrpěli.