P. Karel Bříza


P. Karel Bříza *14.10.1926 Krucemburk †9.12.2001 Praha (nemocnice Na Homolce)

Kněz, skladatel, sbormistr, varhaník a varhanář.
Již jako sedmiletý přišel na Svatou Horu jako ministrant, po absolvování zdejší ministrantské školy nastoupil do juvenátu (gymnázia) v Libějovicích. Tam absolvoval část svých gymnaziálních studií. V roce 1943 vstoupil do noviciátu a o rok později složil v Českých Budějovicích věčné sliby člena Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele a stal se tak redemptoristou. Poslední dva ročníky gymnázia dostudoval v Praze, kde maturoval. V září roku 1946 nastoupil studium bohosloví v Obořišti, avšak jeho životní cesty zkřížila komunistická moc. V r. 1950 byl soustředěn na Králíkách, odtud se omylem dostal na Klíčavu, avšak od 5. září téhož roku nastupuje u PTP v Komárně. Zde 15. září 1951 přijímá tajně kněžské svěcení. Před vánocemi 1953 je ze zdravotních důvodů propuštěn. Následuje služba dřevaře v Oslavanech, varhaničení v Hlinsku v Čechách. V roce 1969 přichází znovu na Svatou Horu, tentokrát již jako kněz (avšak bez státního souhlasu a působí tedy oficielně pouze jako varhaník), a zůstává zde až do r. 1972. Tehdy je představeným vypovězen. V dalším mezidobí pracoval opět v dřevařských závodech, tentokrát v rodném Krucemburku kde vedl chrámový sbor, hrál na varhany a varhany rovněž stavěl. V tomto období jej postihly v krátkém čase dvě mrtvice za sebou. Přesto se však s houževnatostí sobě vlastní opět dokázal, i když z obtížemi, vrátit ke své práci na Svaté Hoře (1991). Poslední období jeho působení zde končí v září roku 2001, kdy odešel do domova pro staré kněze. Na následky komplikované zlomeniny pak zemřel 9. prosince 2001. Břízova činnost je značně rozsáhlá. Nezahrnuje jen oblast interpretace a kompozice hudby, spartace a rekonstrukce množství svatohorských skladeb, ale též stavbu a opravy varhan, spolupráci na edicích jednotného Kancionálu a edicích dalších skladeb pro novou liturgii a výchovu mladých varhaníků, kterých jen na Svaté Hoře vyučil kolem deseti. V Břízově skladatelské činnosti lze vysledovat asi tři různá období: První období je dobou zrání, kdy se mladý autor snaží nalézt a uchopit výrazové prostředky. Do tohoto období spadají především fugy a jiné imitační více či méně studijní kompozice. U těchto raných skladeb můžeme obdivovat vysokou úroveň autorovy harmonické i melodické invence, civilně řečeno: leckdo by u Břízy podobný způsob hudebně-moderního myšlení ani nepředpokládal. To by však byla chyba, protože, i když se jeho kompoziční prostředky, a to především v souvislosti s jeho snahou o jistou „lidovost“, zjednodušují, většina hudby, která pod Břízovou rukou vzniká, je vlastně krokem do neznáma – řešením tristního nedostatku hudby pro novou národní liturgii, která vznikla po II. vatikánském koncilu.
Tím ale plynule přecházíme do autorova druhého tvůrčího období, ve kterém již jasně orientovaný skladatel komponuje nejen z vnitřního popudu, ale především z praktické potřeby skladby, které potřebuje k běžnému nedělnímu provozu chrámového sboru. Vznikají tak převážně příležitostné skladby, jako jsou části proprií pro různé liturgické doby a písně ke svatým, skladby pro Jednotný Kancionál (píseň „Hledám, kde bydlíš“), skladby pro dětské hlasy (Vesel se nebes Královno, kde mužské hlasy jsou ad libitum), kánony, ale i všeobecně použitelné skladby mariánské a eucharistické. Vznikají i první tři ordinaria, z nichž první, které sám Bříza neoznačoval jinak než „lidové“ do dnešní doby skutečně téměř zlidovělo.
Závěrečné třetí období Břízova života se vyznačuje zmenšením jeho tvůrčí aktivity (komponuje skutečně již jen z nutnosti) a jeho příklonu k hudbě ceciliánské reformy. I přesto v tomto období vniká například IV. ordinarium, skladba nesmírně zajímavá svými inspiračními zdroji (např. Kyrie je vlastně přepracováním jedné z Břízových ranných fug), bohužel však stylově a kvalitou kompozice poněkud nevyrovnaná (zvláště v části „Sláva“).
P. Stanislav Přibyl CSsR